Blíží se léto a při cestách do ciziny můžeme leckdy narazit na dopravní značky, které jsou... přinejmenším nezvyklé. U některých si lze snadno domyslet, co by mohly znamenat, u jiných to je trochu složitější, někdy i nemožné. A u dalších zase snad raději nevědět, před čím nás vlastně varují.

Ještě před několika desetiletími jich byly tisíce, dnes jich je ale sotva kolem třicítky a většinou už mají šediny. Poslední výrobci dřeváků v Nizozemsku brání své tradiční řemeslo, jehož produkty kdysi mívali na nohou všichni Nizozemci.

Pokud poletíte do USA a Británie z některých vybraných zemí, zapomeňte na to, že byste mohli cestou pracovat nebo třeba sledovat filmy na notebooku. Do kabiny letadla si totiž nemůžete vzít elektronické přístroje větší než mobilní telefon. Úřady obou zemí to vysvětlují bezpečnostními důvody, avšak neposkytly zatím mnoho detailů. Máme se definitivně smířit s tím, že letiště jsou zónami strachu?

Noha prvního Čecha, tedy přesněji Čechoslováka, vkročila na ledovou půdu Antarktidy 27. ledna roku 1929, a to s posádkou amerického polárníka Richarda E. Byrda. Za účast v expedici navíc Václav Vojtěch obdržel nejvyšší americké civilní ocenění - Zlatou medaili Kongresu USA.

Ostrovy Indického oceánu! Kdo by je nechtěl spatřit? Počátkem devatenáctého století po tom toužilo hned několik evropských cestovatelů. Jedním z nich byl Václav Bojer, zahradník a posléze botanik, první Čech na půdě ostrova Mauricius, jehož práce je dodnes oceňována ve světových odborných kruzích. Jen doma zůstal ve stínu slavnějších cestovatelů.

Noha prvního Čecha, či vlastně Moravana, stanula na promrzlé půdě Islandu roku 1613. Tehdy totiž připlul do země ohně a ledu Daniel Strejc-Vetter spolu s přítelem Janem Salomonem. Za necelý měsíc procestovali většinu ostrova a navštívili sněm zvaný Althing, považovaný za první evropský parlament. Spis s názvem Islandia vyšel o pětadvacet let později.

Vymlácená okna, přebitá pár prkny, grafity na oprýskaných fasádách, po zemi odpadky a pozorní šťastlivci narazí i na použitou injekční stříkačku. Ta nejošklivější a nejzašlejší místa už dávno nepatří za plot. Lidem se omrzely běžné turistické prohlídky, a tak s foťáky klopýtají za průvodci místy, kde by se po setmění necítili bezpečně ani s policejními ozbrojenci za zády. 

Představte si, že by na vás v Praze zničeho nic vykoukl z Vltavy tulení čenich. Přesně takový pohled dnes nabízí svým obyvatelům a návštěvníkům Amsterdam, který se může pochlubit dokonce větší biodiverzitou, než nizozemský venkov.